Doma a jinde. U nás ve škole

Připravili si pro studenty dějepisného semináře třetího a čtvrtého ročníku workshop na téma Doma a jinde. Týkal se naší první republiky, 30. let, antisemitismu a emigrace. 

Už zahájení bylo netradiční. Lavice stály u zdi, židle uprostřed tvořily kruh, abychom na sebe dobře viděli, dobře se slyšeli a mohli lépe spolupracovat. Vzájemně jsme se představili a domluvili se, že nám nebude vadit tykání.  

Lektoři, slečna a mladý sociolog, se nás ptali, co víme o organizacích Paměť národa a Post Bellum. Už to bylo zajímavé. Teď třeba víme, že volně můžeme využívat jejich databáze se vzpomínkami pamětníků a další materiály.  

Následoval malý dotazník, při kterém jsme si měnili místa na židlích. Kdo považuje ČR za svou vlast? Kdo má předky v cizině? Kdo by chtěl právo na emigraci i na přijetí v nové zemi? Potom si dva dobrovolníci sedli doprostřed kruhu židlí, jeden představoval „domorodce“, druhý přistěhovalce. A všichni jsme jim nahlas říkali, co nás k tématu imigrace a emigrace napadá. 

V další fázi jsme se proměnili v prvorepublikové členy a šéfy politických stran, představovali ostatním své programy z rozdaných materiálů. Abychom se lépe vžili do rolí, rozdali nám lektoři kravaty, vypadali jsme tak jako skuteční politici. Přenesli jsme se do roku 1935 a 1936, za „své“ strany hodnotili tzv. norimberské zákony. Jeden z lektorů nás coby rozhlasový reportér zpovídal do mikrofonu. Pak jsme jako strany a poslanci reagovali, dle svých politických programů, na pronásledování Židů v Rakousku po anšlusu. Dokonce nás v parlamentu navštívil představitel krajně pravicového hnutí Vlajka i členka dobrovolnické židovské organizace na pomoc uprchlíkům a vysvětlovali své postoje. 

Po krátké přestávce jsme pokračovali v podobném duchu. Jen jsme se proměnili v herce. V krátkých scénkách, do kterých se postupně zapojil každý žák, jsme prožívali osudy židovských novomanželů, kteří se rozhodli odejít v roce 1939 z Československa. Čekala je dlouhá anabáze člunem po Dunaji z Vídně do Černého moře a další lodí, přeplněnou podobnými uprchlíky, do Palestiny. Ty hrozné pocity beznaděje, když nás žádný přístav, žádná země nechtěly přijmout. 

Vše to byly hry. To je workshop. Ale tehdejší život a nálady ve společnosti odrážel velmi věrně. Krátká videa, písemné dokumenty, osudy konkrétních lidí, Evy a Zdeňka, uprchlíků. Doba první republiky vlastně není daleko. A ty paralely s aktuální situací v ČR dnes… 

Neprožili jsme jen střípky minulosti. Nutily nás přemýšlet, zvažovat, rozhodovat se, což není nikdy snadné. Dozvěděli jsme se leccos o světě i sami o sobě.